Culture
Základní informace o vzniku punku je asi ta, že vznikl v 70. letech ve Velké Británii a USA (za první kapely bývají považováni Sex Pistols, The Clash, Ramones,...). Na vznik hnutí působilo mnoho vlivů (např. kultura skinheads, která má s punkem některé prvky společné). Bližší informace o vzniku a vývoji punku si můžeš vygooglit na X různých stránkách (některý věci jsou navíc sporný, takže podle mě nemá moc smysl to tady předkládat). Spíš se chci v tomto článku zaměřit na to, o čem punk vlastně je, jaké jsou jeho myšlenky apod.
Základní hodnotou, kterou vyznává každý punker, je SVOBODA. Je ale až překvapující, kolik lidí má mylnou představu o tom, co to vlastně svoboda je (včetně některých, co se za punkáče považují...). Když mi bylo cca 15, tak jsem si taky myslela, že svoboda znamená hulit, chlastat a střídat partnery jak ponožky nebo žádnýho vůbec nemít a obecně je mezi lidma rozšířená představa, že být punk znamená nosit číro, být pokérovanej od hlavy k patě a fetovat nebo být denně ožralej. To je ale úplná pičovina. Nic z toho člověka punkerem neudělá. Justin Bieber je taky pokérovanej a nemá s punkem nic společnýho :-D. Číro může mít taky na hlavě kdejakej debil třeba jenom proto, že to je zrovna in... A co se týče těch ostatních věcí: kdejaká diskotéková barbie chlastá, fetuje a kurví se - i víc než kdekterý punkerky - a obecně takovej životní styl v dnešní době vede valná většina mladých lidí (protože někdo přece řekl, že takto vypadá "užívání si života", tak to tak musíme všichni dělat a kdo ne, ten musí z kola ven :-) ).
Jak teda vypadají skutečné projevy svobody a o čem je punk doopravdy? Je fakt, že hodně punkáčů chlastá nebo smaží. Svoboda ale není o tom, že člověk dělá nějakou konkrétní věc. Svoboda je především o tom, že má člověk MOŽNOST VOLBY. Že ví co chce a nechce a podle toho se chová, nezávisle na tom, co jak dělají ostatní. Takže nechlastat, protože mi to nedělá dobře, je víc punk, než chlastat abych zapadl a držel krok s ostatními ;-). (Teď by mělo přijít osvícení že konečně chápeš, o čem je notoricky známá "Známka punku" od Visacího zámku :-) ). Člověk musí samozřejmě přijímat zodpovědnost za to, co dělá (protože pokud ji nepřijímá, dělá jako by za jeho jednání byl zodpovědnej někdo druhej a to není žádná svoboda) a pokud je skutečně svobodomyslný, tak nejen že žije podle svých vlastních pocitů, rozhodnutí a tužeb, ale nechá žít ostatní podle těch jejich (s tím, že svůj názor samozřejmě říct může, ale měl by ostatním nechat jejich možnost volby). A to je princip svobody: žít podle sebe a nechat žít. Když se vrátíme k těm návykovým látkám... Málokdo třeba ví, že existuje odnož punku, která se jmenuje straight edge (zkratka sXe), která odmítá úplně všechny drogy včetně cigaret a kafe, protože její příznivci jakoukoli závislost vnímají jako nesvobodu :-)... Lidi si myslej, že punkáči uměj jenom nadávat a dělat bordel, myslí si že jsou věčně nasraní, agresivní, smradlaví, s náběhem k bezdomovectví... Neříkám, že takoví mezi punx nejsou, ale prosím pěkně, punkáč není marťan nebo já nevím co, je to taky člověk, kterej třeba miluje, raduje se ze života, kterej má třeba rodinu... Každej nicméně bere punk trochu jinak a každej si najde svůj způsob, jak se v něm realizovat.
Určitá část vyznavačů punku samozřejmě odpovídá výše zmíněným stereotypům: to jsou ti alko-punkáči co nechodí do práce, jsou 24 hodin denně na kaši a kempí někde ve squatu, nebo na nádraží žebraj s bezďákama o drobný... Pokud mám mluvit za sebe, tak tohle rozhodně není můj styl a pojetí punku u těchhle lidí vnímám jako určitou rezignaci na život, jako jeden ze způsobů, jak ukázat vztyčený prostředník této společnosti a životu v tomhle pošahaným zkaženým světě. Troufám si ale tvrdit, že víc punkáčů normálně chodí do práce nebo studuje; ačkoliv se objevují snahy o vydělení se z konzumní společnosti, např. právě prostřednictvím squattingu nebo DIY přístupu - konzum je totiž jedna z věcí, proti které se punk staví. Určitá část punkových postojů vychází z toho svobodomyslného základu (např. odpor proti fašismu či (neo)nacismu, proti náboženství, proti homofobii, proti sexismu; inklinace k anarchismu nebo apolitismu...), ale další neméně důležitou součástí punku je kritický postoj ke společenským problémům, vůči kterým je většina lidí lhostejná nebo je přímo vytváří. Punkeři tak zpravidla bývají anti-rasisti, staví se proti komerci a materialismu, proti válkám, nezřídka také bojují za práva zvířat prostřednictvím vegetariánství nebo veganství.
Výrazným prvkem punku je taky jeho vymykání se konvencím. Pro punkáče není důležité, co je tzv. normální nebo nenormální, co je společensky přijatelné nebo ne. Jediným měřítkem je pro ně to, co pro ně samotné je nebo není vyhovující a co je nebo není v souladu s jejich životní filozofií - tj. jestli jim jako lidem něco sedne nebo nesedne bez ohledu na to, jak se na to dívají druzí, jestli na někom je nebo není pácháno bezpráví bez ohledu na to, jak se na to dívá systém... To znamená, že punkáče nezajímá, co lidi řeknou na jeho outfit, jestli se někdo bude pohoršovat nad tím, že si vzal pornoherečku nebo že je nelegální pěstovat si na zahradě marihuanu :-). Pravděpodobně se ale bude stavět proti tomu, když policie ubije demonstranta, někdo někomu upře jeho práva nebo náboženský fanatik zavraždí nevinné lidi... Punkáči jsou tedy sice rebelové, kteří neberou ohledy na určitá pravidla (jak společenská, tak systémová), ale nejsou to zlí lidi.
Jelikož si každej punkáč žije po svým, nedá se s určitostí říct, jak vypadá život punkera. Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že se punkáči proti něčemu staví, že proti něčemu/za něco bojují. Jakým způsobem to dělají? Jako příklady můžu uvést účast na politických demonstracích, rvačky s náckama, DIY tvorbu, street art nebo obecně poukazování na to, co se mi nelíbí, ať už v diskuzích, na oblečení nebo v textech punkových songů. Z toho, co už jsem zmínila taky z druhé strany vyplývá, jací punkáči nejsou nebo co nedělají (resp. jací by být neměli nebo co by neměli dělat, pokud si chtějí oprávněně říkat punkáči), i když můžou mít na některé věci různé názory: punker by určitě neměl být rasista, peníze by pro něj neměly být to nejdůležitější, neměl by podporovat zkorumpovaný politiky (ty, kteří zastávají totalitní ideologie už vůbec ne), neměl by druhý k ničemu nutit, neměl by se podřizovat trendům a tomu, co říkají ostatní, pokud nestojí o jejich rady...
To by bylo asi vše, na závěr by možná někoho zajímalo, co punk znamená pro mě. Zvědavcům tady teda přiblížím některé svoje postoje a jak beru punk obecně :-). A třeba se i dozvíš něco navíc o tom, kdo tady ty forever alone stránky píše :-D :-).
K punku jsem se dostala na druhým stupni základky cca ve svých 13ti. Samozřejmě jsem tehdy ještě spoustu věcí nechápala, ale svým způsobem mi punk otevřel oči. Nejsem nijak ortodoxní - poslouchám krom punku i spoustu jiné hudby (jak jsi možná odvodil/a z tohoto blogu :-D), protože mě nebaví se omezovat jen na jeden žánr, a zatímco techno apod. pro mě představuje jakýsi útěk, punk je spíš útok... Pomáhá mi nenechat se plně strhnout okolním světem, nepodlehnout tlaku okolí a nebýt pasivní... I když co si budem vykládat, není úplně jednoduchý jít proti proudu, obzvlášť pro mě ne: jsem docela citlivý člověk, i když na to třeba nevypadám, a někdy mi chybí síla... Ale snažím se nebýt ovce a nebát se prosadit si svoje, protože tak to podle mě má být :-). Punk pro mě znamená být opravdová, mít svou hlavu, stát si za svými názory (ačkoliv se nebráním tomu vyslechnout i názory ostatních a třeba se na určitou věc podívat z jinýho úhlu), praštit pěstí do stolu a říct "to se mi nelíbí". Vymezit se proti většině omezených hnusných lidí a být jiná než oni. Punkově se oblíkám tak napůl: nosím co se mi líbí a v čem se cítím dobře, nějaký hadry mám punkový, nějaký technařský, nějaký neutrální a tak nějak to mezi sebou kombinuju jak se mi zrovna chce :-); většinu hader mám koupených v normálním obchodě, ale některý ze sekáče nebo od Vietnamců a něco si sama upravuju. Jsem ráda originální a výrazná a baví mě i tak trochu provokovat - když se na mě lidi divně dívaj jenom proto, že nejsem šedá myš jako oni :-P. Nemám ráda značky jako Nike, Puma, Adidas apod., který musí mít každej, aby nebyl pozadu a nebyl pro ostatní "nula" a který jsou předražený - stejnej kus hadru seženeš kdekoli jinde za poloviční cenu...
Jinak jsem vcelku normální člověk (teda jak v čem, v některých věcech normální nejsem, ale vůbec mě to nesere :-) ): momentálně studuju VŠ a chtěla bych si pak najít nějakou práci, co mě bude aspoň trochu bavit a kde nebudu dřít za pár šušňů jak úplnej otrok... Nicméně si myslím, že jsme stejně všichni otroci systému ať se nám to líbí nebo ne, protože peníze vládnou světem a kdo je nemá, nemůže nic... Systém můžeš kritizovat a můžeš ho podporovat víc nebo míň, ale stejně z něj nikdy neutečeš, leda by se ti chtělo žít někde v jeskyni izolovaně od společnosti... Vím moc dobře co chci a nechci - co chci a můžu mít hned, to dělám a mám, co chci a nemůžu mít hned, k tomu směřuju. Snažím se žít především v přítomnosti - minulost už člověk nezmění, i když se z ní může poučit nebo na ni rád vzpomínat a budoucnost člověk nevymyslí - spousta lidí se furt patle v tom, co už bylo, nebo naopak jenom hledí na nějakej svůj vysněnej cíl, ale zapomíná na to, že i teď to může být fajn a neuvědomuje si, že cíl toho, proč jsou tady na tom světě, naplňují neustále tím, že žijí, i když třeba to, co chtějí, zatím ještě nemají - a to mi přijde jako hrozný plýtvání časem, kterej je pro člověka a všechno živý omezenej, proto se raduju i ze zdánlivě samozřejmých maličkostí, věci co už nemám šanci spravit prostě přijímám tak jak jsou a snažím se vychutnat každý okamžik, i když, žít opravdu jen přítomným okamžikem umí asi jen buddhističtí mniši :-). Mám skvělou rodinu, které si vážím (i když mě někdy pěkně serou, ne že ne, a párkrát jsem uvažovala o útěku z domu, když mi bylo -náct, ale vždycky jsem si to pak rozmyslela, protože jsem nevěděla, kam bych jako šla nebo co bych jako dělala a beztak by se mi pak začalo stýskat :-D). Mám úžasnýho přítele, kterýho miluju nade vše a kterýho bych za nic nevyměnila :-). Dřív jsem teda veškerý milostný vztahy bojkotovala, ale teď jsem upřímně ráda, že ho mám <3. O vdávání ale nestojím - fakt nepotřebuju mít lásku posvěcenou od státu... Máme s mladým vážný vztah a nic na tom nehodlám měnit, páč mi to tak vyhovuje: o jiný nestojím, nejsem ten typ člověka, co bere partnera jako spotřební zboží nebo co vleze do postele s každým na potkání. Mám svou hrdost a nechtěla bych pro někoho být jenom další zářez na pažbě, ale neodsuzuju lidi co to takhle praktikují - nikomu se do soukromí neseru, ale nesnáším lháře, podrazáky a falešný lidi, ať už jde o jakýkoli mezilidský vztahy... Co ještě u lidí nesnáším je namyšlenost a sobeckost (a sobeckostí nemyslím to, že si chce člověk dopřát a být spokojenej, ale to, když při tom jde přes mrtvoly).
Moc nepiju (už :-D), drogy neberu (nějaký jsem vyzkoušela, ale nejedu v tom pravidelně, dám si spíš výjimečně, protože mám sebe a svůj život moc ráda na to, abych chtěla skončit jako totální troska válející se v prochcaným podchodě s žumpou v hlavě a buchnou zapíchlou v ruce, co je bez přátel a rodiny, čóruje a kouří smradlavý čuráky za love na dávku...), tabák už nekouřím, protože je to k ničemu, ale více méně pravidelně hulím trávu :-). Celkově je pro mě víc punk když se třeba snažím lidi přimět k tomu zamyslet se nad určitýma věcma, než se např. válet ožralá někde u popelnic... Stejně jako s nikým nehodlám soupeřit v tom, kolik mám peněz, kam jezdím na dovolenou, jakej mám telefon, kolik stály hadry co nosím, kolik toho naprcám, kolik mám na facebooku přátel nebo kolik dostanu lajků, tak s nikým nehodlám soupeřit ani v tom, kolik toho vychlastám, kolik toho vyhulím, kolik drog jsem vyzkoušela, kolik sprostejch slov dokážu vměstnat do jedný věty, kolik popelnic rozkopu nebo jak moc špinavej a zaplivanej je podnik do kterýho chodím, chápeš...
Co se týče nějakých konkrétních názorů a postojů... Nesnáším rasismus, materialismus, kapitalismus, veškerý totalitní ideologie (jak nacismus, tak např. i komunismus) a lidskou omezenost vůbec, projevující se např. homofobními nebo sexistickými názory nebo jakoukoli stádovostí a maloměšťáctvím. Nemám ráda ani náboženství, ale nevymezuju se proti němu tolik jako např. proti neonacismu, protože jsou věřící a věřící (vadí mi spíš církve a náboženství jako takový, než ti lidi - ti ho totiž můžou brát různě a je podle mě potřeba rozlišovat mezi jednotlivci)... Sama jsem agnostik - připouštím možnost existence posmrtnýho života a nějaké energie ve smyslu "boha" udržující rovnováhu v přírodě a ve vesmíru, ale nehlásím se k žádnýmu konkrétnímu náboženství a nevěřím v dědečka na obláčku co řídí naše životy... Docela se mi líbí filozofie Antona LaVeye (viz jeho kniha Satanská bible ;-P). Jsem proti válkám a veškerýmu zbytečnýmu násilí, tj. násilí praktikovanýmu na někom, kdo o něj nestojí a nezaslouží si jej. Jsem ale zastáncem spravedlnosti: každej by měl dostat, co si zaslouží a to nehledě na to, jestli to někomu přijde barbarské nebo "nehumánní" (protože proč se chovat humánně k někomu, kdo se sám humánně nechová?). Nejsem vegetariánka ani veganka, ale zajímám se o ekologii a myslím si, že by lidi měli brát větší ohledy na přírodu a ostatní živý tvory (osobně třídím odpad, nemám svoje auto a ani nechci mít, snažím se vyhýbat výrobkům s palmovým olejem, preferuju BIO živočišné produkty a přírodní kosmetiku netestovanou na zvířatech, snažím se nejíst maso denně a jsem proti kožešinovým farmám, množírnám, koridě a jakýmukoli týrání zvířat). Vegetariánství nebo veganství podle mě není nutný: nechci se omezovat v tom co jím, spíš je podle mě záhodno zajímat se o to, odkud a z čeho je to co jím a nebýt úplně lhostejný...
K politice... Nevěřím žádnýmu politikovi, všechno jsou to pro mě v závěru lháři, kteří jenom mažou med kolem huby a jde jim ve skutečnosti jenom o moc a prachy. K volbám zásadně nechodím, protože nehodlám takový pičuse podporovat. Hrozně se mi líbí myšlenka anarchismu - je to podle mě to nejlepší, čeho by mohla lidská společnost dosáhnout, kdyby lidi chtěli. Ale protože lidi nechcou a radši půjdou kvůli vlastnímu prospěchu přes mrtvoly nebo se vzdají vlastní svéprávnosti a nechají si život linkovat od někoho jinýho, je anarchismus jen utopie a já jsem si toho vědoma. To ale neznamená, že se mi ta myšlenka nemůže líbit :-). A jenom pro informaci... Sice si to můžeš najít na netu nebo v knihách, ale pro jistotu... Anarchismus je o absolutní svobodě všech, ne o absolutní svobodě jednotlivce, který bere práva a svobody druhým. Pak už by to totiž nebyla absolutní svoboda a tudíž žádná anarchie ;-). Jinak, nesnáším šovinismus a xenofobii, ale nemám nic proti zdravýmu rozumnýmu vlastenectví, když už teda ty hranice a státy máme a nějaká všeobecná fungující anarchie je v nedohlednu - i když se mi tu hromada věcí nelíbí, myslím že v závěru můžu být ještě ráda že žiju tady; v Česku se cítím doma a chtěla bych, aby bylo Česko i nadále převážně český, i když mi cizinci nijak nevadí, pokud jich tu není moc a nesnaží se mi vnutit svou kulturu :-). Jen ať si nechaj to svoje, ale ať nenarušujou to moje a nenutí mi žádný svý sračky, asi tak bych to řekla. Takže multi-kulti ano, ale jen když se v rozporných bodech přistoupí na nějaký kompromisy, a to ze strany těch co jsou v menšině (jsem zásadně proti pozitivní diskriminaci). Každej má právo žít kde chce, ale jenom za předpokladu, že respektuje lidi kolem sebe.
Co se týče hudby, miluju defakto všechny odnože punku (krom nazi punku, kterej ale za punk nepovažuju...), grunge, SKA + většinu elektronické hudby (defakto všechnu krom disca a jeho novějších modifikací s tím, že nejradši mám techno a hardtechno) :-). Občas si ale poslechnu i reggae, třeba i nějakej ten rock nebo metal co znám od kámošů a dokonce i hip hop, pokud je text aspoň trochu o něčem... Tyhle styly ale poslouchám jen okrajově, nijak moc je aktivně nevyhledávám a nepovažuju se za rockerku, metalistku, hip hoperku ani rastafariánku. Celkově preferuju undergroundovou hudbu, ale nebráním se ani mainstreamu, pokud není vyloženě do očí (uší) bijící, že je to dělaný jen pro prachy. Hudba (a umění celkově) by totiž podle mě neměla být dělaná pro peníze, protože pak se člověk moc podřizuje poptávce, nejde to od srdce a vznikají pak bezduchý, laciný, podbízivý sračky... Pro pobavení: v dětství jsem poslouchala Michaela Jacksona, Kelly Family, ABBU a Backstreet Boys :-D. První dva zmiňovaný interprety si poslechnu jednou za čas v nostalgické chvilce i teď :-D.
Ehm, myslím že jsem pokryla jak všechno ze svýho života co se týče punku, tak i něco navíc... Pokud má na mě někdo nějaký dotaz nebo jakoukoli poznámku k tématu, nechť se neostýchá napsat koment ;-).
_________________________________________________________________________________
Update ze 4.5. 2019:
Jelikož se neustále vyvíjím a učím, s postupujícím časem jsem o něco moudřejší a i moje pojetí punku se stává trochu střízlivějším, a to doslova :-). Předně už se tolik nesnažím být jiná než "oni" a jít proti "nim", ale spíš směřuju k tomu být opravdu svá. Ne že by to tak nebylo i předtím, ale teď na to dávám daleko větší důraz, protože jít za každou cenu proti a být mermomocí "out" někdy může znamenat se od sebe oddálit zase z druhé strany: je to vlastně stejný, jako jít s davem a chtít být za každou cenu "in", jenom naruby - zase se člověk řídí podle druhých lidí místo sebe samotného, akorát že místo aby se jimi řídil pozitivně to dělá negativně... To neznamená, že hodlám vyházet výstřední kousky ze svýho šatníku, že už nikdy nepozvednu pěst v žádným protestu, nebo že nejsem hrdá na to, že jsem jiná než falešní a omezení lidi kolem, jen teď dělám věci víc tak, aby byly opravdu "moje", tj. v souladu s mým já spíš než v rozporu s mým okolím, který je mi ruku v ruce čím dál víc u prdele :-).
S větším směřováním k vlastnímu *já* souvisí i větší důraz na svobodu vnitřní (= rozhoduju se a konám v souladu se sebou) místo vnější (= nesvazují mě pravidla zvnějšku) - s touto koncepcí přišel Max Stirner jenom tak btw. Že anarchie nemůže nikdy dlouhodobě fungovat ani u malýho vzorku lidí jsem tak nějak věděla vždycky, ale teprv teď jsem dospěla k tomu to skutečně přijmout; nadále pro mě ovšem zůstává krásnou myšlenkou a společenským uspořádáním, ve kterém bych uměla bez problému žít :-).
Úplně na závěr s tím souvisí i moje pomalé směřování ke straight edge (kdo blog sleduje pravidelně, ví a může přestat číst). S nelegálníma drogama vyjma hulení jsem skončila nadobro (teoreticky jsem přístupná snad jen nějakému nárazovému psychedelickému experimentu, kterej by však rozhodně zůstal na úrovni jedinečné - tzn. neopakované - zkušenosti). Alkohol si dám už jen na akcích a jen v minimální míře - nejdřív jsem ho pila už jen na chuť, a ne "na náladu", ale zjistila jsem, že jak si odvyknu, tak mě do té nálady dostane opravdu i malý množství (jakože třeba i jen jedno pivo), tak jsem ho mimo parties a koncerty odbourala úplně - když mám chuť na pivo, dám si nealko ;-). Trávu pořád s určitou pravidelností hulím, ale v budoucnu nejspíš přestanu i s ní, až pocítím, že nadešel ten správnej čas: prozatím jsem její užívání snížila na naprostý minimum a nechávám si ji jen na akce a chill před spaním, kdy nic neřeším. Důvod? Drogy jsem dřív viděla jako "osvobození" od toho "hnusnýho světa" okolo (a myslím, že většina užívajících punx je vnímá zrovna tak). Pod jejich vlivem je ale člověk všechno možný, jenom ne sám sebou - to znamená rozpor s vnitřní svobodu, o které mluvím výše. Navíc, drogy mají obecně tendenci spíš zotročovat než osvobozovat (pokud užíváš častěji), o škodlivým vlivu na fyzický zdraví nemluvě - mám svý tělo ráda, je to součást mýho já... Ganja je sice v těchto ohledech nejmenší zlo (nepočítám-li drinky s kofeinem a podobnými "light" stimulanty, který budu popř. odbourávat až jako poslední, pokud vůbec), ale i ona je návyková a deformuje tvý vnímání, pocity a reakce (hlavně v některých situacích, který ale na akcích většinou spíš nenastávají, takže tam si sem tam dám). A já nechci být jak otrok pořád pod vlivem něčeho, co mi ani nedovolí bejt real. Páč když jsem střízlivá, tak vnímám, cítím a reaguju jako já :-). Ale když jsem pod vlivem, tak vnímám, cítím a reaguju jenom tak, jak mi to dovolí ta látka, kterou mám zrovna v sobě, kapišto? ...Mimochodem je docela zábavný pozorovat, jak je být abstinent společensky míň přijatelný, než chlastat nebo hulit :-D.
Jo a svět taky není jenom hnusnej - musíš se umět těm hovnům vyhýbat a když do nějakýho šlápneš, tak ho z tý podrážky sundat - plakat nad smradlavou botou a vůbec nad tím, že je v tý trávě sem tam nějaký lejno, a sjíždět se kvůli tomu, ti ten průchod životem fakt nezpříjemní ;-). Po tom co jsem na tohle přišla se "můj punk" taky stal míň nihilistický a víc bezstarostný - díky sobě za to :-D. A když už jsem nahoře zmínila to techno, tak to už pro mě taky není tak úplně útěkem z reality, jako spíš její součástí, která je akorát narozdíl od jiných dost nenáročná, uvolňující a mysl revitalizující ;-)
PUNK'S NOT DEAD :-P